Nejsem malíř, ani umělec. Patlám barvy pro radost.
Živím se jako programátor CNC obráběcích strojů
a mám šest již velkých dětí(prozatím i osm vnoučat),
a konečně mám čas věnovat se barvám.
A taky mám rád příběhy. Obzvláště ty s dobrým koncem.
Ať už příběhy smyšlené jako např. příběh v knize Pán
prstenů od pana Tolkiena. Nebo ty skutečné. Jako je
příběh mého dědy Františka Otta. Byl nuceně odveden
na frontu 1. světové války. Padl do ruského zajetí
a byl odvlečen na Sibiř stavět koleje. Tam pro podvýživu
onemocněl, vlakem byl převezen do Vladivostoku, odtud
lodí do Oděsy, kde se uzdravil, utekl a pěšky přišel
až domů.
Moje obrazy jsou taky příběhy – vzpomínky na sny mého mládí.
Na dobu kdy ani závodní technika neměla žádnou elektroniku.
Jen mechanické komponenty a řízení záviselo na umění řidičů.
A taky na dobu, kdy pokud nějaký stroj měl na sobě
nápis PORSCHE – zcela jistě bojoval o příčky nejvyšší.
Doba se změnila ale ve mě vzpomínky zůstávají jako sny.
Sice už jen podobné stínům na zdi, ale zůstávají.
Občas je obkreslím a tak vznikají moje obrazy.

                                Vladimír Hrabčík

Velké poděkování patří mé Štěpánce
-bez ní by nic z tohoto nevzniklo.

p.s. A taky jsem stavěl motorky a bugyny pro své syny
s názvem MANTISA. To jméno tak nějak – zůstalo.

p.p.s. A ještě – slovy vnuka: „Poše-šepší auto“
(překlad: Porsche je lepší auto) 🙂